Jak se nebát strachu

„To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou mít strach.“
                                                              Gilbert Pierre Cesbron

Dobře ho známe.
Drží nás za nohu, když chceme jít, nutí nás k překotné aktivitě, když bychom se potřebovali zastavit a v klidu pracovat. Nutí nás říci mile ANO, když bychom nejraději vykřikli NE. Nutí nás hledat si výmluvy, kličkovat, zuřivě argumentovat, hájit se a leckdy i lhát. Dokáže roztřást náš hlas i žaludek, když se to nejméně hodí.

Kdo to je?
Náš strach. Často mu tak neříkáme, leckdy si vůbec neuvědomíme, že je tu. Umí se mistrně skrývat. Možná proto, že ho sami nechceme vidět.

Helena léta věřila, že je to nejlepší způsob, jak se s ním vypořádat. Přehlížela ho. Až se dotkla hranice toho, co bylo její tělo ochotné ještě snášet. Pak konečně pochopila, že jsou i jiné cesty, které jsou vlídnější.
Tak jako my toužíme po zájmu a pozornosti od těch nejbližších, touží po tomtéž naše tělo a v něm i naše pocity. Stačí v sobě probudit zvídavost malého dítěte a zkoumat, co se to uvnitř děje.
Učí se od svého strachu jako od moudrého učitele. Pokud mu pozorně naslouchá, prozradí jí, co důležitého jí právě chybí. Pomáhá jí porozumět, kdo je. Váží si ho, jako důležité součásti její vnitřní navigace, která jí spolehlivě vede životem.
Těší jí sdílet své zkušenosti, protože mohou pomoci najít cestu k sobě i ostatním, třeba zrovna vám. Chcete-li si přijít poslechnout její vyprávění nebo si s ní povídat o něžném světě emocí a potřeb, jste vítáni.

Těší se na vás koučka, lektorka a přítelkyně strachu,
Helena Kurzweilová