Radka Vepřková do Hubu poprvé vkročila minulý rok a za tu dobu už zvládla ujít několik mílových kroků ve svých projektech. Ve spolupráci Univerzity Karlovy a Ministerstva zdravotnictví se zabývá podporou zdravého života seniorů. V létě pokřtila jedinečnou publikaci Bedekr aktivního stárnutí, který významnou měrou přispěl k otevření tématu veřejnosti. Současně se věnuje i vlastnímu projektu Superděti, jehož cílem je pomoci dětem starajícím se o své chronicky nemocné rodiče. Zúčastnila se s ním soutěže Social Impact Award a velký potlesk získala i na jednom z minulých MASHUPů. V současné chystá otevření dětského centra a jde jí to zatraceně dobře.

Co tě přimělo začít hledat Superděti?
Pracovala jsem ve sdružení Cerebrum, které se stará o klienty po poranění mozku. Často jsem se setkávala s jejich rodinami a viděla, jakým způsobem se s takovou těžkou životní situací snaží vyrovávat. Pro dospělé existuje v těchto případech řada možností, ale přišlo mi, že se nikdo moc nezajímá o děti. O děti, které musely předčasně dospět, aby se mohly postarat o své chronicky nemocné nebo postižené rodiče. V pozdějším věku jim tato zkušenost mnohdy přináší vysokou míru empatie a sociálního cítění, na druhou stranu jsou ale svázáni i úzkostí či depresemi. Jako jednu z příčin vidím zejména fakt, že si jednoduše neměli čas hrát. Proto jsem rozjela projekt, který se snaží situaci řešit a dávat těmto dětem prostor občas dětmi zase být.

Projekt jsi prezentovala na řadě Hubích akcí. Mělo to nějaký dopad na jeho vývoj?
Zásadní pro mě byla účast právě v soutěži Social Impact Award, která mě do Hubu vlastně přivedla. Vyhrála jsem tehdy členství a už jsem neodešla. Superděti by možná fungovaly i tak, ale byl a stále je to pro mě velký katalyzátor. Každý den jsem v prostředí, které mě ujišťuje o tom, že to má smysl.

Právě stojíš před velkým okamžikem, kdy máš téměř připravené Centrum pro Superděti. Jaký z toho máš pocit?
Jsem ráda, že se mi podařilo sehnat skvělé prostory přímo ve stejné budově jako je Hub. Máme 100m2 v podkroví a veškeré vybavení bylo pouze za odvoz. Je to v podstatě připravené, ale zatím ještě není vhodná doba pro otevření. Téma děti starajících se o své rodiče bylo dlouho opomíjené, takže teď je klíčová osvěta. Ony mnohdy si ani ty děti samy neuvědomují, jak jsou super. Důraz přirozeně kladou na opatrovaného člověka a své vlastní potřeby zanedbávají. Proto se teď aktivně snažím ve spolupráci s několika lidmi, kteří takovou zkušeností již prošli, šířit povědomí, budovat síť a vyhledávat další. Je to běh na dlouhou trať, ale postupně získáváme i zájem médií a širší veřejnosti. Současně to ale beru i jako poučení pro sebe, protože jsem ze začátku nepředpokládala, že medializace tématu zabere tolik času. Ono prostě ne vždy jde všechno tak rychle, jak si člověk plánuje.

S tím asi hodně souvisí i to, že jsi podala taky žádost do projektu Nadace Vodafone Rok Jinak.
Ano, právě z toho důvodu se snažím najít člověka, který se mohl na plný úvazek věnovat komunikaci a koordinaci této fáze. Doufám, že uspějeme, protože není nic lepšího, než nalézat Superděti a říkat jim, jak jsou super. I když jim je třeba i pětatřicet.

Více informací: www.superdeti.cz